Jak je to vlastně s tím free-to-play, aneb, ať vás hraní zdarma nezruinuje!

Ačkoliv hráči přirozeně neznali konkrétní čísla, velmi dobře si byli vědomi toho, že vývoj hry není levná záležitost a k tomu ji ještě opravovat, rozšiřovat a starat se o ni ve formě podpory pro servery atd. Měsíční předplatné na vaši hru tehdy bylo něco velkého – asi jako členství ve VIP klubu, jenž jste si každý měsíc prodloužili. Minimálně za ten pocit, že k tomu všemu přispíváte, to také většině stálo. Výběr nebyl tak obsáhlý, ale vždy platilo, že pokud si chcete něco zahrát, musíte si to i zaplatit. Většinou to byl u všech her dost podobný poplatek, který si člověk inteligentně smýšlející snadno zdůvodnil: za dvě kina i s popcornem zábava na celý měsíc, to jde... Vlastně tak člověk ještě ušetří!


Teď se přesuneme o 10 let dopředu. Herní svět se změnil a to radikálně. Hry již nejsou pouze pro šílence poskakující na conech v maskách Darth Vadera a antisociální případy. I MMORPG ztratily toto stigma, takže prakticky každý se brzo začal nazývat „hardcore hráč“. A v tom je ten problém - dnes vychází každý měsíc řada nových her s kilometry chodeb, dungeonů, tisíci monster a questů, jež se snaží zapůsobit na co nejširší spektrum hráčů. A když se taková hra snaží nabídnout každému něco a všem se zavděčit, je jasné, že to nekončí dobře. Výsledkem je obvykle vizuálně strhující hra s takřka nulovou duší a obsahem vykradeným odjinud. Prostě, rychlá zábava s nulovou znovuhratelností.

Placené MMO RPG hry, které kdysi měly řady příznivců na celá léta, jsou dnes rády, když dají dohromady poplatky za cca 3 měsíce před tím, nežli se jejich hráči začnou nudit a odtáhnou k dalšímu napůl nedopečenému klonu World of Warcraft.


Aby si tvůrci zachovali svůj krácený profit, rozhodly se herní firmy k té nejpodrazáčtější pekelné věci, jakou mohli udělat: dávají vám hru zdarma. A jak to tak u věcí zdarma bývá – často si je nemůžete dovolit! Free-to-play vám dává falešný pocit, že hra je opravdu zdarma, když je to tam přece napsáno... Ve skutečnosti by ale tyto hry měly být nazývány: „Free-to-play s omezeným obsahem a vybavením, které vás sice nechají zažít hru dost na to, abyste se bavili, ale příliš málo na to, abyste v ní něčeho dosáhli.“ Prakticky všechny free-to-play hry určují spousty věcí, které zde nemůžete dělat (nebo jen velmi omezeně): musíte být jen v nějaké zóně, jste omezeni výší levelu, máte inventář velikosti divadelní kabelky na bonbony atd.


A jsme u toho. Jestliže chcete mít líbivého mounta, nablýskaný meč, dost místa v inventáři a přitom nevypadat u své rasy jako fotografie z knihy „Defekty savců“, pak nezbývá, než sáhnout do své virtuální peněženky a začít s mikroplatbami. Skončí to často tedy tak, že člověk, kterému připadalo moc 15 USD za měsíční předplatné, dá rázem za podobné nezbytnosti trojnásobek. Ve finále tedy dojde k paradoxní situací, kdy lidé dají za free-to-play v úhrnu více, jak za komerční titul. Často v tom také hraje roli touha být lepší než ostatní z týmu: přece nebudete jediný bez Hat +10, že?


Jestliže se vám daří kráčet po tenké hranici mezi placenou a free-to-play zábavou, pak gratulujeme. Neděláme si ale iluze, jak to je u většiny lidí – když je něco zdánlivě zadarmo, člověk podstoupí často neuvěřitelné věci, aby danou věc získal. Mikrotransakce je tedy nutno respektovat, i se jich obávat, jinak prostě pohltí vaši duši. A s ní i vaší peněženku...

Pro psaní komentářů se nejprve přihlaste.

Zatím se zde nenachází žádné komentáře.