Proč jsou i ty nejlepší staré multiplayerové hry v jádru vadné?

1. Grand Theft Auto IV.

Jestliže MMO hráči něco milují, pak jsou to dozajista na prvním místě tzv. sandboxové hry - dejte hráči město, nějaký základní motiv a on se bude přímo královsky bavit. Ohledně tématu člověk většinou nebývá vybíravý, ale něco s kvalitní atmosférou jistě neuškodí. Hráč si zde může dělat opravdu, co chce - ukrást auto, někam jej vybourat a užívat si onoho pocitu a možnosti dělat věci, které by vás v realitě ihned přivedly za mříže (nejen ty virtuální).


A poté se objevilo Grand Theft Auto IV... Názory na ně se různí, ale řada magazínů má ten názor, že hráč by je měl vlastnit na každý pád. Okolí i prostředí tady bylo skvělé, ale bohužel vše k zemi táhla trochu nedotažená hra samotná - ovládání nestálo za nic, mise taktéž, o dalších věcech raději nemluvě. Když už si zkrátka dá někdo takovou práci s podobně komplexním prostředím, měl by si dát pozor i na takové drobné detaily, jako dnes řečené věci.

Matoucí věcí na celém tom nesmírně zábavném multiplayeru v Grand Theft Auto IV. je to, že hra nepřináší absolutně nic nového. Prostě zde máte Grand Theft Auto město a povoleno je vjet sem i více hráčům najednou, konec, tečka. Žádné cíle, achievementy, postihy, skóre, ... Nic. Jen vy a vaši přátelé.

Podle některých názorů je právě toto symbolem skutečně dokonalé hratelnosti, myšleno když hra v podstatě nic nenabízí a přesto je milována. A co se tím snažíme naznačit? Zkuste za někým přijít a říct mu: "Zahrajeme si takovou hru, jmenuje se Hřiště - prostě dělej to, co už děláš a na místě, na jakém to děláš..."

A přesně takové je i Grand Theft Auto IV. Nic zde nemůžete vyhrát, takže se pro řadu lidí vnucuje ona zásadní otázka, proč nad něčím takovým vlastně trávit čas?

2. Bushido Blade

Čím jsou hráči mladší, tím raději většinou mívají akční hry. Leckterý z dnešních MMOčkařů jistě proseděl své mládí třeba nad Street Fighter II. Je zajímavé, že jak člověk stárne, a tedy i herně vyzrává, postupně opustí ideu lokálního multiplayeru (tj. hraní závodniček, akcí a hopsaček s více lidmi u jednoho stroje) a věnuje se raději skutečnému MMO, zatímco na konzoli padá prach. Tento přístup má svá pro i proti, ale minimálně o jedno jsou MMO hráči určitě připraveni - pořádné poplácání kolegy po zádech po skutečně povedeném mači apod. Oční kontakt nám nahradily webkamery, ušní zvukové karty, no a ten dotekový zatím aspoň virtuální postavičky...


Bushido Blade byla hra, která byla přesným opakem moderních propracovaných bojovek. Vše se motalo okolo jednoho typu úderu, takže po chvíli docela nuda. Hra přinesla do žánru ale i některé vysloveně perfektní věci - třeba když jste někoho pořádně vzali přes koleno, tak dotyčný již nemohl utíkat a používat je.

A blížíme se ke klíčovému rozuzlení - hry typu Bushido si mohl užít a být v nich dobrý i pouhý agresivní cholerický šílenec s nejrychlejším úderem, stejně jako mistr, který hru studoval a trénoval dlouhou dobu. Když se nad tím pak hráč zamyslí, dojde mu, že zde jen ztrácí čas i talent a raději zaměří svoji pozornost jinam...

3. Return Fire

Asi tak kolem poloviny 90. let minulého století se rozšířil mezi hráči i na trhu nový žánr zvaný "Roster Games". Možná jste i vy něco podobného hráli, jelikož koncept je vždy stejný a velmi velmi podobný: každá stran má svůj seznam určitých itemů/prostředků/vozidel/lodí a postupně je používá nějakým způsobem proti druhé straně. To trvá tak dlouho, dokud jeden nesplní cíl nebo dokud druhé straně nedojdou jednotky.


Roster Games se staly jeden čas docela populárním žánrem a zasadily se o mnoho slušných her na trhu - namátkou Star Control 2 a Return Fire. Právě Star Control byl se svým propracovaným single-playerem velmi slušný kus. Měl i detailní a vyvážené lodě + hratelnost na jedničku, ovšem jak dobrý byl Star Control, o to lepší byl Return Fire.

Return Fire je podobný GTA IV. opět v jedné věci - tím, že osekal řadu prvků, stal se v jiných o to výraznější. Tak třeba, titulu zcela chyběl single player mód. Herní režim zde byl také jediný (dnes ho nazýváme CTF) a aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, každý z hráčů měl 4 jednotky - vždy stejné a vždy po jedné: helikoptéru, tank, APC a jeep. Jelikož každá jednotka skutečně na jedničku bojovala vždy pouze s určitou další a proti jiné byla slabá, herní strategie i zábavy si člověk zprvu užil skutečně bohatě. Takové kámen-nůžky-papír na steroidech to bylo.


Ale co to? Jelikož jeep byl jediným strojem, který mohl nést vlajku, vždy to končilo tak, že jeep se snažil kličkovat mezi krátery tvořícími se okolo něho díky nepřítelově jednotce. Problém ale byl, že zde multiplayerový prvek zcela postrádal další variabilitu. Jde o to, že MMO nás občas i ponoukají k tomu, řešit věci mnoha způsoby (podplatit, zabít, ukrást, ...), ale zde jste si mohli být jistí, že věc se dá řešit jenom jedinou cestou.

4. NFL Blitz 2000

Řada MMO hráčů se opravdu bojí jen několika věcí a jednou z nich je i to, že o nich někdo jednou začne roztrušovat na chatu nebo ve fóru, že mají rádi sportovní hry! Dobrým příkladem sportovní hry s jakýmsi náznakem multiplayeru se stal ve své době i titul NFL Blitz 2000 pro Nintendo 64. Konzole i její hry byly zkrátka navrženy tak, aby se dotyčná + její 4 ovladače dostaly i do té nejposlednější domácnosti. A to se také povedlo...


Jelikož se autoři rozhodli zpestřit inteligenci protivníků rafinovaným postupem a AI, podařilo se jim pozdější fáze hry zcela zprznit - AI se totiž začala chovat nerealisticky, jelikož najednou jí začaly vycházet všechny hody, odebírání všech míčů a i když jste byli drtičem joysticků a mega-nerdem, v tomto režimu jste měli pocit, že vám leader mistrovské ligy dává na zadek někde na sportovním plácku, jen tak z nudy.


Údajně to ve hře bylo kvůli vyrovnání sil, ale ve finále to každého hráče naštvalo. A co z toho plyne? Hrát proti podvádějícímu PC je nezábavné... A co teprve proti podvádějícím hráčům... !

Pro psaní komentářů se nejprve přihlaste.